Říct si o pomoc

A co Vy, umíte si říct o pomoc, když je Vám na duši "ouvej"?

Může být těžké rozpoznat včas začínající psychickoj nepohodu. Ale když je ouvej, přesně víte, že je čas něco udělat, s někým se poradit, někomu říci o svých trápeních. Ale uděláte to? Umíte si říct o pomoc?

O pomoc si lidé mnohdy říkají pozdě. Hodně se mluví o prevenci nemocí, jaké vitamíny brát, jak se správně chovat, co jíst, co nejíst. Abychom podpořili imunitu. A pak zakašleme a hned řešíme, co by nám tak mohlo být. Co ale naše psychycké zdraví? Jak o něj preventivně pečujeme?

Myslíte si o sobě, že poznáte včas, že se psychicky necítíte dobře a je čas s tím něco dělat? 

Je to trochu jako to přirovnání s žábou, která se vaří v hrnci. Když žábu dáte do hrnce se studenou vodou a začnete ji vařit, uvaříte ji. Ničeho si nevšimne a prostě z ní najednou bude žabí polévka. Když ale uvaříte vodu a do horké vody budete chtít tu žábu vhodit, neprojde to jen tak. Žába se nebude chtít dát uvařit. Pokud delší dobu setrváváme v nepohodě, můžeme ztratit představu toho, že něco není v pořádku. Nevnímáme, že se voda pod námi začíná vařit.

Když se rozhodnete své pocity s někým sdílet, rozhodně se kvůli tomu nemusíte cítit špatně. Je to o Vás a o Vaši volbě. Nikdo kromě Vás o Vaší podpoře nemusí vědět. Ale říct si o pomoc včas je zásadním krokem v návratu k psychycké pohodě. A chtít být vnímáni je naše lidská přirozenost.  

Nezáleží přísliš zda zvolíte napoprvé psychologa, kamaráda nebo rodinného příslušníka. Důležité je si o pomoc říci. Včas.